Motto: Socialismus je společenský řád, který se rázně a nekompromisně vypořádává s problémy, které si sám nastolil a které by v jiném řádu ani nenastaly.   


Úřadující šéf sociálních demokratů Bohuslav Sobotka se vrátil z dovolené, přečetl si noviny za poslední týden, sezval přátele z vedení strany na kobereček do Prahy a hned se duha souznění a dělné spolupráce rozklenula nad údolím Lidového domu. Michal Hašek plácal krakena po ramenou, ač před ním pár dnů zpět důrazně varoval, nejen Zdeněk Škromach, ale i všichni ostatní se usmívali (alespoň před novináři) a Bohuslav Sobotka vyzval v usnesení grémia ostatní spolustraníky, aby se nyní věnovali volbám a vzájemné napadání a osočování, pardon „předsjezdovou diskusi“ ponechali až na okresní a krajské konference strany.

Nečíst černé na bílém, neuvěřím. Bohuslav Sobotka, statutární místopředseda ČSSD se v pátečních Hospodářských novinách věnuje stavebnímu spoření,  hypotékám a důvěře ve stát.

Bývalý ministr financí Bohuslav Sobotka vede sociální demokraty po odstoupení Jiřího Paroubka.  Má před sebou  nelehkou úlohu, ČSSD totiž téměř jistě hrozí, že bude dvě volební období po sobě v Poslanecké sněmovně v opozici. 

Asi to nemohlo skončit lépe. Otázkou je, zda to skončilo dostatečně dobře. Vítězem kongresu je Petr Nečas. Nikoli díky svému zvolení předsedou, pokud by nebyl zvolen, o tom nikdo nepochyboval, ale díky tomu, že se mu podařilo ovládnout volbu místopředsedů a v kongresovém usnesení se neobjevil žádný z nesmyslných příkazů nebo zákazů, kterými v uplynulých letech mydlila stranická opozice Topolánkovi schody.

Po návratu z Kongresu ODS jsem chtěl napsat článek, který by události na kongresu zhodnotil a uvedl je do souvislosti s mou analýzou volební katastrofy ODS. Především jsem byl rád, že se nenaplnil můj skeptický odhad průběhu kongresu. Jsem rád, že jsem se mýlil.

Dnes už se vzhledem k jiným možnostem, jak na sebe upozornit příbuzné a zasvěcené známé, málo používají signály interpretované způsobem orálním, tedy bez použití hudebních či jiných zvuky vydávajících nástrojů, jedním slovem hvízdané. Onen mladý muž původem možná z Valašska přicházel před velký dům na rohu a dole na chodníku pískal první dva takty koledy Pásli ovce valaši / při betlémském salaši.

Rozumím Petru Štěpánkovi a jeho rozčarování nad kroužkovacím běsněním, které proběhlo v letošních volbách. Rozčilovat se nad tím má cenu asi stejnou, jako nad jinými kousky „blbého voliče“. Voliče totiž nejde vyměnit, alespoň ne v demokracii. Všeholid je zdrojem veškeré moci od doby, k tomuto účelu přestal být využíván Pánbůh. Pak je tady ještě blbý volební systém a ještě blbější ústavní ochrana jednou zvolených lemplů.

Kouzelné slůvko "kontroverzní" je snad nejfrekventovanějším výrazem našich tištěných i elektronických medií.

Stalo se nejoblíbenějším výrazem naší investigativní žurnalistiky.

Kontroverzní může být osoba, obvykle politik a kontroverzní může být jeho čin, nebo jeho výrok.

Kontroverzním je tehdy, když jej novinář chce z něčeho nekalého obvinit a nemá pro to sebemenší důkaz, anebo neví, co se vlastně stalo.

Anebo když původní obvinění ztratí věrohodnost a novinář nechce napadeného jen tak pustit, chce na něm "něco" nechat..

Stačí pak použít ono kouzelné slůvko.

„Vycházející hvězda ODS“, jak Janu Černochovou nazval v článku pro iDNES Jiří Kubík, říká na historickou prohru pražské ODS zcela otevřeně:

Zničil nás Topolánek.

Má proto své vysvětlení, které již jednou nabídla na volebním kongresu na podzim 2008, hned po prohraných krajských volbách: „V půlce cesty můžeme zjistit, že náš průvodce si nevzal pohorky, mapu ani kompas, bagáž si neseme sami a ještě ke všemu mluví jazykem divošských ostrovanů. Namísto do cíle nás odvede na okraj propasti.“

Pravděpodobně je to mix mnoha různých důvodů, proč hejtmanu Haškovi ujíždí v posledních dnech nervy.  Volební výsledky ČSSD, stav stranické pokladny, vyjádření Evropské komise k proplácení zdravotnických poplatků, nebo mydlení stranických schodů  kolegou Bohuslavem Sobotkou v boji o post předsedy po odchodu Jiřího Paroubka, mohou být příčinami jeho mediálních výkřiků.

Volební výsledek stěží mohl být, v dané situaci, lepší. Při otevřené krizi, kterou prochází ptákostrana, je její historicky nejhorší volební výsledek vlastně malým zázrakem. Změna a naděje, prázdné heslo z oranžových plakátů, bylo tentokrát vloženo do hlasů pro volební komety TOP09 a VV. Ve volbách 2006 byla touto stranou ODS a právě v tom je konečná příčina tvrdého sešupu z historicky nejlepšího na historicky nejhorší volební výsledek.

Nevím, zda Radek John přesvědčil Karla Schwarzenberga, že "Věci veřejné jsou opravdu Radek John". Mne jeho komické extempore, ve kterém nechal kolovat glejt, který předsedovi Věcí veřejných vystavili majitelé strany dokazuje, že Radek John bude smět být přítomen jednáním o koaliční spolupráci mezi třemi politickými stranami, ODS, TOP09 a stranou, za kterou jedná její majitel pan Vít Bárta.

Radek John chce ušetřit na státu, ne na lidech. Chce začít tím, že sníží počet státních úředníků o deset procent. Problém je, že neví, kolik jich je. V pořadu Václava Moravce uvedl, že jich je 450000. Není jich 450000. Je jich 160000. 450000 je státních zaměstnanců včetně učitelů a policistů. Radek John jistě nechce snižovat jejich stavy. Jen neví, o čem mluví.

Před více než rokem sezval hejtman Jihomoravského kraje Michal Hašek novináře a s mediální zdatností sobě vlastní oznámil, že skládá funkci poslance Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a že tím plní slib, který dal voličům:

„…Chci být hejtmanem Jihomoravského kraje na sto procent. Jsem současně předsedou Asociace krajů ČR a můj pracovní program je tak bohatý, že je pro mne mnohdy čtyřiadvacet hodin denně zoufale málo…“.

Feuilleton

Ovšem že písnička „Íde Marína od Hodonína“ se nestala oficiálním pochodem rakousko-uherského válečného námořnictva, jak tvrdí zvěrolékař a violista doktor Žaket. To on jen tak občas pokouší své kolegy z Amatérského symfonického orchestru.

            Bezprostředním podnětem k aktuálnímu Žaketovu fantazírování byl Radeckého pochod, který orchestr hodlá nastudovat k zamýšlenému koncertnímu turné po západočeských lázních. Vousatý lékárník pan Dubský (klarinet) sice poznamenal, že by se v tom případě měla spíš nacvičit Kaťuša, ale nápad se neujal. Zůstalo při Radeckém. Vyvstal však netušený problém.

aneb

Předvolební perličky

Ve včerejším vydání týdeníku Reflex jsou přetištěny úryvky z deníku studentky gymnázia, které bylo v roce 1948 patnáct let. To velmi zajímavé čtení má nadpis „Kdyby tak nelhali...“ a na několika stránkách dokazuje, že není pravda to, co nám tvrdí všichni ti nadšení exsvazáci jako Pavel Kohout, Jiří Dienstbier, nebo dnešní lidovec Petr Pithart, že komunisty vítala jako předvoj lidstva především mládež.  Je to lež (ostatně jako téměř vše, co komunisti a jejich nadšení podporovatelé kdy tvrdili)!

Předseda ČSSD Jiří Paroubek chce  prý zdanit „Pojídače kaviáru“.  Už aby bylo po volbách, nebo se pán s bradavicí definitivně zblázní.  Myslím, že celková vybraná daň z prodeje kaviáru v České republice  by nestačila ani na křestní obleček a NIKE botičky malé Margaritky.

aneb vyvlastnění po česku

Když se verbální bojovník s korupcí z Respektu, žurnalista Vladimír Mlynář jako neodborník posadil do křesla ministra na ministerstvu informatiky ve vládě Vladimíra Špidly, (ministerstvo bylo vytvořeno speciálně jen pro něj) a začal se podobně jako byzantský gubernátor obklopovat svými kamarády a kamarády kamarádů,  mainstreamová média mlčela.  Z manželky přítele (a lobbisty) Vladimíra Dobrovského Dany Bérové se stala nejdříve jeho náměstkyně a následně ministryně, z kamaráda Michala Frankla se stal náměstek ministra. O dalších (Michal Lobkowicz, Adam Blecha atd.. atd...) se nebudu raději ani rozepisovat.

Jedna známá leninská poučka, kterou soudruzi komunisté (podobně jako jejich totalitní kolegové fašisté) zcela dokonale převedli do praxe říká, že „Odbory jsou převodové páky“. Takže i když se všechny pseudoodborové organizace v totalitních režimech nazývají typicky orwellovskými názvy jako „revoluční“ a „nezávislé“, vždy se jedná o účelová sdružení plnící v těchto režimech pokyny Strany. Té jediné a správné.

Podle článku Víta Blahy Je to skutečně jen krize politických stran?  na který tímto odpovídám, se dopouštím zásadního omylu. Zaměňuji podle něj příčiny a následky. Já tvrdím, že problémem naší politiky je rychle mizející důvěra občanů v politický systém jeho jednotlivé strany a jejich politiky. Vít Blaha se domnívá, že je jím náš volební systém. Nevím v čem má spočívat můj omyl, problém volebního systému je tématem mnoha mých článků a textů již téměř deset let.